Maskování

Neviditelní vojáci

Po celé dvacáté století se vojáci válčících armád předháněli ve schopnostech co nejlépe zamaskovat sebe a bojovou techniku „Špatně maskovaný voják je mrtvý voják,“ prohlásil před více než půl stoletím americký generál Courtney Hodges. A platí to dodnes. Možná ještě více než kdykoliv před tím. Zkušení důstojníci vracející se z válečných konfliktů se prakticky bez výjimek shodují v jednom - schopnost stát se pro protivníka neviditelným, umění dokázat se co nejlépe maskovat proti všem druhům průzkumu hodnotí v mnoha případech výše, než dovednost likvidovat nepřítele. Předčasně odhalenému a v důsledku toho nejspíš mrtvému vojákovi nebude totiž již jeho střelecké umění k ničemu.
  A tak není divu, že když se po roce 1989 uskutečnila na území naší republiky první cvičení za účasti armád NATO, nebylo možné přehlédnout důkladné, v mnoha případech skoro až výpravné maskování aliančních vojáků. Spíš než o na první pohled viditelnou efektnost se však jednalo o účelnost. Britští a nizozemští důstojníci tehdy vysvětlovali, že nejde pouze o to, aby se voják naučil správně maskovat. Tato činnost se pro něho musí stát denní samozřejmostí. Stejnou jako je stravování či osobní hygiena. A tak i naši vojáci často za pomoci vypůjčených obličejových barviček začali věnovat osobnímu maskování mnohem větší pozornost.
  Přesto se u nás za posledních třináct let v této oblasti až zas tak mnoho nezměnilo. Pořád zaujímáme spíš roli chudých příbuzných. Na důkladnější maskování vojáků a především techniky se nedostává finančních prostředků. Systémové řešení pořád ještě nahrazuje improvizace a vynalézavost vojáků a nižších velitelů. Za této situace nám nezbývá než doufat, že právě zahájený proces profesionalizace naší armády přinese i do této oblasti tolik potřebné změny.

Odsouzeni k improvizaci

Základní maskování, a to nejen v oblasti viditelného spektra, poskytuje vojákovi polní stejnokroj s potiskem. Další maskování vojáka by mělo začínat u té nejviditelnější části – obličeje. „V noci dochází k mnohem ostřejším kontrastům,“ vysvětluje podplukovník Jiří Plachý z Vojenského technického ústavu ochrany v Brně. „Světlá barva pokožky je v noci viditelná až na tři tisíce metrů.“

Obličejová maska

Ze všeho nejdříve se na obličej nanáší základní maskovací barva, s jejíž pomocí se zakryjí všechny světlé a lesklé plochy pokožky. Dále je potřeba zakrýt nejvýraznější prvky obličeje, tedy změnit obrysy především očí, nosu a úst. Rozbít a deformovat typické rysy tváře. Rovné a dlouhé tvary (tzv. tygří maskování) jsou vhodné do lesa a do přírodního terénu. Platí přitom, že pruhy by měly být vedeny šikmo přes obličej. Naopak velké, oblejší tvary jsou vhodné pro boj v zastavěném terénu, ve městě.
  Standardním materiálem pro maskování obličeje je k tomuto účelu vyráběný maskovací krém. Naše armáda však s jeho nákupem zatím příliš nepočítá. Zástupce vedoucího katedry taktického průzkumu VVŠ PV ve Vyškově podplukovník Miloslav Fišera nad tím jen bezmocně mávne rukou. „Je to pořád dokola, pokud chceme, aby si naši posluchači od samého počátku přivykali na zásady maskování, musí buď oni anebo někteří z učitelů krém koupit za vlastní peníze.“ V opačném případě je nutné pro maskování obličeje využít improvizovaných prostředků, jako jsou saze, uhlíky, nafta či zplodiny z výfuku automobilu. Vhodný je i opálený korek. Obličej se rovněž může zakrýt kousky staré maskovací sítě. Většinou se příliš nehodí jílovitá hlína, kterou občas vojáci také používají. Po čase totiž vyschne, zesvětlá a v některých případech spíše demaskuje.
  „Občas se setkáváme s tím, že si voják udělá masku obličeje a zapomene na krk, uši či ruce anebo si prostě nechce umazat límečky košile,“ vysvětluje podplukovník Fišera. „Sebemenší kousek nekryté pokožky ho přitom může prozradit.“ Pro zakrytí rukou jsou vhodné rukavice. Ve Vyškově používají většinou pletené či kožené ze standardní armádní výstroje. Před časem zde jedna z firem předváděla kevralové rukavice a právě ty by byly ze všeho nejvhodnější. Plnily by totiž rovněž ochrannou funkci. „Současný člověk již nežije trvale v přírodě, pokud vezmeme kluky na několik dní do terénu a oni musí vykonávat poměrně těžkou práci spojenou s přežitím, mají ruce samé záděry a drobná zranění. Přitom právě ruce jsou pro vojáka v boji velice důležité,“ dodává Miloslav Fišera.

Narušení siluety postavy

Další fází při maskování vojáka je narušení siluety hlavy a ramen. K tomuto účelu se hodí především maskovací šála, síťka na přilbě, klobouk anebo opět kus staré maskovací sítě. Za síťku na přilbě či za pásky a upínací řemeny na pokrývce hlavy a stejnokroji je možné uchytit jutový materiál, zbytky maskovací sítě či větývky a trsy trávy. Před přírodním materiálem ale podplukovník Fišera varuje. „Velice rychle usychá a mění barvu. To ale není nejhorší. Tím, že větývky porostu rychle ztrácejí vodu a obsah chlorofylu, zobrazují se na obrazovce infrapřístroje ve zcela jiných odstínech. Působí tak mnohdy jako demaskující prvek.“ Pokud prý nezbývá nic jiného než použít přírodní materiál, je potřeba volit suché trávy či větvičky, které jsou zbaveny vody. Ať použijeme jakýkoliv materiál, je ho potřeba upevnit tak, abychom ho během přesunu nepoztráceli.
  Obdobným způsobem se postupuje při narušení siluety postavy vojáka. Vždy je však potřeba důsledně volit odstíny maskovacího materiálu podle barvy terénu, ve kterém se budeme pohybovat. Další zásadou je, že přehnané maskování má podobný demaskující účinek jako nedostatečné maskování. Navíc je potřeba brát ohledy na pohyblivost vojáka. Maskování by nikomu nemělo bránit v případném boji. Velkou pozornost je potřeba věnovat všem kovovým či skleněným předmětům, které mohou odrážet světlo. Především se to týká polní lopatky, dalekohledu, kompasu, brýlí, osobní zbraně.
  Všechny tyto předměty, pokud nemají speciální antireflexní úpravu, je potřeba ukrýt v pouzdrech anebo omotat jutovým materiálem. Ideálním prostředkem pro maskování jednotlivce je maskovací pláštěnka (tzv. pončo) a maskovací převlek, na jehož vývoji se před nedávnem podílel Vojenský technický ústav ochrany Brno. Tento prostředek sklidil v loňském roce uznání na společné ukázce armád NATO ve francouzském Canjuers. Dobře maskuje vojáky nejen ve viditelném, ale i v infračervené oblasti spektra. Jediným problémem je, že v naší armádě zatím není rozšířen. K dispozici ho má pouze prostějovská speciální jednotka, pro jejíž potřeby byl vyvinut. Budoucnost patří polním stejnokrojům, které budou mít nejen multispektrální maskovací vlastnosti, ale jejich barva se podobně jako v případě chameleona změní podle charakteru oblasti, ve které se bude voják zrovna pohybovat.

Prozrazuje i hluk a pach

V případě osobní zbraně je potřeba rovněž narušit její charakteristický tvar. K tomuto účelu slouží bílá či barevná speciální izolační páska, která se nalepí příčně přes charakteristické součásti zbraně, jako je hlaveň, pažba či zásobník. Opět je možné použít zbytky maskovacích sítí, oděvů či proužky juty. Také v těchto případech jsou však naši vojáci odsouzeni k improvizaci. Většinou jim nezbývá nic jiného, než navštívit posádkovou ošetřovnu a získat od lékaře páskovou náplast.
  Důležitou zásadou je pohybovat se co nejméně v otevřeném terénu s osvětleným pozadím. Platí přitom, že jednotka přesunující se lesem nemusí být tak důkladně maskována.
  Maskování se ale samozřejmě netýká pouze vizuální oblasti. Stejně důležitá jsou opatření, která mají zabránit prozrazení vojáků v důsledku nadměrného hluku při pohybu jednotky či kvůli pachu. Nejvíce hluku samozřejmě při přesunu vydává bojová technika. Pro pěší přesun pak platí zásady, že veškeré kovové součásti výstroje a výzbroje by měly být obaleny jutou tak, aby při pochodu o sebe nezvonily. Namísto mluveného slova je dobré používat při bojové misi předem domluvené signály. Na maximálně možnou míru je nezbytné omezení radiového provozu.
  Stejně důsledně je potřeba zabránit prozrazení jednotky v důsledku pachové stopy. Nejnebezpečnější jsou z tohoto hlediska výfukové plyny automobilů a vůně z přípravy teplé stravy. Obě činnosti je tedy potřeba minimalizovat. Vařit by se mělo zásadně ve dne, kdy je vzduch teplejší a vůně potravin tak snáze zaniká v ostatním zápachu, který je výraznější. Odpadky z potravin zakopáváme zásadně mimo základnu. Je potřeba výrazně omezit anebo zcela zakázat kouření a používání parfémovaných čisticích prostředků. Vojáci elitních speciálních jednotek zásadně během akce nepoužívají mýdlo či zubní pastu. Člověk žijící delší dobu v přírodě právě tyto vůně zachytí na poměrně velkou vzdálenost.

Pod dýmovým deštníkem

Ještě větší pozornost než maskování jednotlivce by měla být věnována maskování vojenské techniky. Důvody jsou nasnadě. Moderní, vysoce sofistikované zbraňové systémy rozhodně nepatří k nejlevnějším. Navíc jejich bojová hodnota je mnohonásobně vyšší než bojová hodnota lehké pěchoty. V naší armádě o této problematice pojednávají předpisy Všeovojsk 1-5 a Žen 2-5.

Deformační nátěry

Naprostá většina techniky AČR je opatřena stálými deformačními nátěry. Ty snižují rozlišení ve vizuální oblasti zhruba o třicet procent. Základní metodou maskování zbraňových systémů jsou tzv. deformační nátěry s použitím kaseinových barev. Jedná se o speciální umyvatelné emaily, jejichž životnost nepřesahuje tři měsíce. Také v případě techniky rozlišujeme zimní a letní maskování. Konkrétní maskovací vzory obsahují výše uvedené předpisy.
  Základní metody maskování se uplatňují především při přesunu vojenské techniky. I během něho je však možné vhodným způsobem využít maskovacích sítí. Nesmí ale bránit v přesunu zbraňových systémů, ani jejich okamžitému použití v případě nečekaného napadení. Důležitou zásadou je rovněž dodržování určitých rozestupů mezi vozidly. V případě jejich shluku by se stala z výšky snadněji zjistitelná a tím zranitelná.

Dekorační maskování

Dalším druhem je tzv. dekorační maskování. V tomto případě se k zamaskování vojenské techniky používají maskovací sítě MASKA M. Důležitou zásadou je, aby odstín maskovací sítě na technice odpovídal barvě porostu v pozadí. V opačném případě by spíše demaskovala. Ve volné přírodě je potřeba vyhledávat místa ve stínu stromů a křovin. Měla by být mimo cesty a pokud možno dál od okraje lesa. Ideální může být prohlubeň s pevným a suchým povrchem, ze které se dá snadno a rychle vyjet. Obzvlášť důsledně je potřeba zakrýt okna, světlomety a další lesklé součásti, které odrážejí dopadající světlo. Nepříliš vhodné je rovněž použití maskovacích sítí v případě umístění zbraňových komplexů v blízkosti vesnických budov. Dobré ukrytí a zamaskování se často stává určitým kompromisem mezi palebnou pozicí a bezpečným krytem.
  „Při použití maskovacích sítí je potřeba za pomoci podpěrných prvků co nejvíce změnit charakteristický tvar techniky,“ upozorňuje odborný asistent katedry ženijního vojska mjr. Lubomír Poročák. „Protivník totiž vyhledává známé obrysy. Navíc maskovací síť by měla být postavena tak, aby umožňovala vyjíždění a zajíždění vozidla.“ V případě nedostatku podpěrných prvků je možné k tomuto účelu použít přírodní materiál, případně síť upevnit na okolní větve a stromy.

Infračervené maskování a zadýmování

Třetí oblastí je tzv. speciální maskování, které se týká infračerveného maskování a zadýmování. K účelům zadýmování slouží zařízení, které bývá součástí bojové techniky, případně pyrotechnické prostředky. Poněkud složitějším problémem je zastínění bojové techniky proti odhalení infrakamerou. Návrhy nejrůznějších termopokryvů, kterými by se přikryly motory a zmenšilo se tak infračervené vyzařování, jsou v naší armádě díky nedostatku finančních prostředků pouze ve formě vyvíjených prototypů. „Zastínění motorů většinou řešíme tak, že je zakryjeme minimálně čtyřmi vrstvami maskovací sítě,“ upřesňuje major Poročák. Stínit infračervené vyzařování rozehřátých motorů je rovněž možné zaparkováním vojenské techniky do stodol, budov, podjezdů či jeskyň. Nevýhodou naopak je, že právě na tyto objekty ze všeho nejdříve zaměří protivník svůj průzkum. K protiradiolokačnímu maskování lze využít koutových odražečů. „Ty výrazně zesilují radiolokační odraz,“ vysvětluje Lubomír Poročák. „Nejčastěji se rozmísťují na silnici, po které se přesunuje vojenská technika. Podaří se tak vystínit celou silnici. Na obrazovce lokátoru se pak objeví nepřetržitá stopa, ze které obsluha nemůže vyčíst, kde se právě protivníkova technika nachází.“ Velký význam pro obsluhu techniky může mít informace o tom, že byla právě zaměřena radiolokačními prostředky protivníka. K tomuto účelu slouží ani ne půlkilogramové zařízení malých rozměrů WARNS-1, které před několika lety vyvinul Vojenský technický ústav ochrany Brno. V okamžiku, kdy jsme zaměřeni protivníkovým radiolokátorem, je potřeba okamžitě opustit místo naší dislokace, dříve než se sem soustředí palba. Zároveň je také nezbytné přijmout náležitá opatření, aby se další zaměření již nemohlo opakovat. Obdobné varovné systémy existují i pro případ zaměření pomocí laserového paprsku.

Růžovější budoucnost

Podplukovník Jiří Plachý z Vojenského technického ústavu ochrany v Brně nevidí problém maskování techniky a vojáků naší armády v tak černých barvách jako lidé z praxe. „Kdysi jsme v této oblasti, a není to tak dávno, patřili ke špičce. Nedostatek finančních prostředků v posledních letech způsobil, že v případě některých projektů jsme museli výzkum pozastavit, abychom jinde mohli dosáhnout světové úrovně.“ Obecně ale platí, že v oblasti výzkumu se nám daří držet krok se světovými trendy. Většinou sice nebyla teoretická stránka rozpracována až do vojsk, ale k tomu v případě potřeby a především nutnosti může dojít kdykoliv.
  Názorným příkladem je maskovací ochrana modernizovaného tanku T-72M4 CZ, který již obdržely některé útvary naší armády. „Tank je vybaven systémem indikace laserového ozáření vysílaného průzkumným prostředkem pátrajícím po cíli. V okamžiku, kdy je tento indikátor ozářen, odpálí ochranný systém do tří sekund dýmové granáty, které kolem tanku vytvoří aerosolový oblak. S jeho pomocí zabráníme protivníkovi v účinném použití průzkumně-palebného prostředku,“ vysvětluje podplukovník Plachý. „Tank musí také co nejrychleji změnit svou polohu.“
  Tento obrněnec je navíc pokrytý multispektrálním povlakem a nátěrem, který ho maskuje ve všech oblastech možného odhalení. Do budoucna bude těmito technologiemi vybavena naprostá většina nové techniky zaváděné do naší armády. Ve světě totiž již existuje dokonce identifikace mikrovlnného zařízení průzkumných prostředků. A tak trochu paradoxem zůstává, že mnohem nákladnější letoun L 159 je vybaven základním maskovacím nátěrem, účinným pouze ve vizuální oblasti. O vzrůstajícím významu oblasti multispektrálního maskování pro konflikty jednadvacátého století však nemůže být nejmenších pochyb. Soudobý účinek vysoce přesných zbraní proti obrněným cílům se pohybuje nad osmdesát procent. Vymýšlet za této situace další zesilování pancířů je přinejmenším problematické. Jako velice účinná se oproti tomu jeví možnost zabránit, aby byl tank vůbec odhalen a zaměřen.
  „Budoucnost patří maskovacím multispektrálním nátěrovým hmotám, maskovacím pokryvům, protiradiolokačním odražečům či světelným, laserovým nebo infračerveným imitátorům a maskovacím aerosolům, které s mnohem vyššími účinky nahrazují dřívější dýmy,“ dodává Jiří Plachý. „Klasické dýmy sice ještě existují, ale jen do okamžiku spotřebování zásob ve skladech. Princip využití dýmotvorných prostředků totiž není již založen na jejich plošném použití. Jde o to, abychom s pomocí účinné maskovací aerodisperze ochránili např. jeden jediný tank v pravý okamžik a po nezbytnou dobu jeho ohrožení.“
  Vývojem aerodisperzí se ostatně Vojenský technický ústav ochrany v minulosti zabýval. Část tohoto řešení představují například pěnové systémy. Ty jsou jednak trvalého charakteru, určené k tvorbě maket vojenské techniky z polyuretanové pěny, dále pak netrvalého charakteru, sloužící k omezení infračerveného vyzařování vojenské techniky, tedy energetických zdrojů, agregátů či jiných zahřátých částí. Pěnové systémy netrvalého charakteru (skládají se především z vody, saponátu a tenzidu) vytvoří po dobu několika hodin vrstvu silně omezující účinnost infračerveného průzkumu protivníka.
  Ústav vyzkoušel rovněž maskovací tepelnou rohož, skládající se z několika stínících vrstev a sloužící jako prostředek pro snížení vlastního vyzařování objektu. Dále se zabýval ověřováním funkčnosti tepelných imitátorů různých typů jako prostředku sloužícího k posunutí bodu navedení střely vysoce přesných zbraní. Ověřovaly se i schopnosti maskovací pěny pro infračervené a protiradiolokační maskování, různé typy protiradiolokačních vrstev, speciální zařízení pro odvod tepla zahřátým vzduchem, vodní parou, zeminou, atd.
  V hledáčku přístroje nočního vidění je vlevo voják bez technických prostředků maskování a vpravo (označený šipkou) voják s multifunkční pláštěnkou.
  Pozorovací základna průzkumných jednotek musí být velice důkladně zamaskována. Pařez v tomto případě slouží k maskování pozorovacího otvoru. Na snímku vlevo je zamaskovaný vstup do úkrytu.

Nafukovací tanky

Klamné cíle patří k hitům především devadesátých let minulého století. A to bez ohledu na to, že jejich historie je téměř tak stará jako historie válek vůbec. Během operace v Zálivu údajně Američané vyplýtvali střelivo až na osmdesát procent iráckých klamných cílů. „Irák úspěšně využil tisíce polyuretanových, pěnových maket techniky jako klamných cílů,“ potvrzuje podplukovník Jiří Plachý z Vojenského technického ústavu ochrany v Brně. „Pořizovací cena jedné takové makety přitom přijde na tisícinu hodnoty střely, kterou je likvidována. Navíc dokáže odvést pozornost protivníka jinam a ochránit tak i samotné vojáky.“
  S tím souhlasí také podplukovník Miloslav Fišera z Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově. „Obecně platí, čím chudší země vede válku, tím častěji se uchyluje k využívání klamných cílů.“ S nafukovacími maketami tanků či žárovými tělesy se však vyškovští posluchači během studia přesto nesetkají. „Jediné, čemu je učíme, je využívání improvizovaných prostředků a umístění například lihového vařiče pod prázdnou maskovací síť. Ta má budit dojem, že je pod ní ukryta těžká technika,“ vysvětluje podplukovník Fišera. Stejnou funkci infračerveného zářiče imitujícího chladnoucí motor může plnit žhavý popel z ohniště, zapařené seno či obyčejný kravský hnůj. Existuje také ocelový válec, do kterého je možné napěchovat piliny a ty potom zapálit. Ani v tomto případě se však nejedná o průmyslově vyráběný prostředek.
  Podplukovník Plachý souhlasí s tím, že makety vojenské techniky, které jsou ve výzbroji naší armády, nepatří k nejmodernějším. V současné době jsou v armádních skladech uloženy skládací makety automobilů Praga V3S, dále nafukovací makety tanku T-54, středního kolového obrněného transportéru OT-64, terénního automobilu GAZ, letounů MiG-15 a Mig-19, protiletadlového raketového systému, naváděcího lokátoru a přepravníku. Všechny tyto makety jsou vybaveny rovněž hliníkovou fólií. Až na výjimky se tedy jedná o techniku, která je již z výzbroje vyřazena anebo ji v nejbližší době vyřazení čeká. I v tomto případě je příčinou současného stavu nedostatek finančních prostředků. Vytváření klamných cílů nepatří v současnosti k prioritám naší armády. Rovněž v této oblasti platí, že problematika je pouze sledována a teoreticky rozvíjena. O něco lépe jsme na tom v případě simulace tepelných zdrojů. I zde ale skončil výzkum u zhotovení funkčních vzorků. Tyto tepelné imitační prostředky jsou schopny navést střelu s infračerveným naváděcím systémem místo na skutečný cíl na sebe.
  Ani nejnovější brněnské výzkumy však nepředstavují definitivní tečku v oblasti klamných cílů. Podle podplukovníka Plachého se do dvaceti let dočkáme doslova revolučních změn. Budoucnost prý patří robotům. Nová generace klamných cílů se bude sama pohybovat, střílet a dokonce i navazovat rádiové spojení.